Proč přispívat na uprchlíky, když vidíme ty, kteří si přijetí v cizí zemi neváží? Má smysl na ně vybírat peníze? Uspořádávat takové sbírky je jen práce pověřených lidí nebo jejich vlastní přesvědčení?

Již na podzim jsme zde na signálech uspořádali ve spolupráci s Diakonií českobratrské církve evangelické sbírku na pomoc uprchlíkům v nouzi. Sbírku jsme ještě prodloužili do února 2016 a přinášíme vám rozhovor s vedoucí PR a fundraisingu ve Středisku humanitární a rozvojové spolupráce Diakonie ČCE Michaelou Stachovou, která pracuje právě na projektech pro pomoc uprchlíkům v nouzi.

Hned na úvod otázka, která asi zajímá všechny, kteří přemýšlí, zda přispět. Kam peníze putují? Kdo a jak je rozděluje?

S uprchlíky pracujeme v Jordánsku, v Iráku a od loňského srpna také v Evropě. Peníze konkrétně z této sbírky podpoří uprchlíky v severním Iráku, v Kurdistánu. V loňském roce jsme v táborech rozdávali hygienické sady, letos se chceme soustředit také na školní docházku dětí v táboře. Dětí je ve škole moc a nemají si kam sednout, školy mají na tisíc dětí jen jednu malou lékárničku a další problémy, které dětem komplikují možnost vzdělání. Poté, co tábory moji kolegové navštívili, rozhodli jsme, že pomoc je tam opravdu akutně potřebná. Výhledově se chceme také soustředit na lidská práva náboženských menšin, ke kterým se řadí i místní Křesťané.

Když přijdou peníze na náš účet, podle variabilního symbolu poznáme, na co jsou určeny. Peníze podle toho připíšeme na účet projektu a pošleme místním partnerům. Ti za peníze přímo v místě koupí potřebné věci – ušetříme tak peníze za transport a zároveň tak podpoříme místní ekonomiku.

Nemohu se nezmínit o silvestrovských událostech v Kolíně n/Rýnem, které jsou spjaté právě s uprchlíky. Proč to udělali, co si o tom myslíte?

Rozhodně nechci příchod tak velkého počtu lidí do Evropy zlehčovat a nechci také zapírat, že to s sebou nepřináší žádná rizika. Rizika tu rozhodně jsou a obezřetnost je na místě. Řešením ale není odmítnutí lidí, kteří potřebují naši pomoc a šíření strachu a nenávisti, stejně jako není řešení přijetí jakéhokoli počtu lidí bez strategie, bez plánu a bez přípravy. Žádné extrémní řešení není na místě, to, co naopak je na místě, je racionální přístup a potlačení emocí. Evropa má kapacity na přijetí mnohem většího počtu lidí, než si myslíme, ale je nutné postupovat rozumně. Lidé, kteří utíkají, jsou zoufalí a neměli bychom zavírat oči před tím, před čím utíkají. Zeptejme se sami sebe, co bychom dělali my v jejich situaci. Opravdu bychom bojovali tak, jak jim radíme? Opravdu bychom my sami zůstali? Nevyslali bychom na cestu nejstaršího syna, kdybychom měli peníze na cestu jen pro jednoho člena rodiny? Odpovězme si upřímně na tyto otázky a pak suďme. Neměli bychom o uprchlících uvažovat jako o úplně jiných lidech, než jsme my. Jsou stejní, se stejnými silnými i slabými stránkami. Stejně tak jsou mezi nimi i lidé, kteří se nezdráhají spáchat zločin. Stejně jako mezi námi. To platí i o zmíněné silvestrovské noci. Podle aktuálních zpráv zdaleka neútočili jen žadatelé o azyl. Zprávy, které čteme, jsou opět velmi emotivně zabarvené, ať už jedním či druhým směrem. Pravda bude zřejmě zase někde ve středu. Netvrďme, že všichni utečenci jsou hodní lidé, ale také nebuďme pokrytci a nezastírejme, že každá třetí žena v Německu má zkušenost se sexuálním obtěžováním – od Němců.


Michaela Stachová


 V souvislosti s touto událostí možná mnoho lidí napadne, proč je tedy podporovat, když pak dělají takové věci?

Protože jsou to lidé. Jsou to lidé jako my a většina z nich si prošla peklem, které si neumíme představit. Ukažme jim, že známe své hodnoty a opravdu je žijeme. Ukažme silám, které je vyhnali z jejich domovů, že mýty, které o nás záměrně šíří, nejsou pravdivé – že se nebojíme, že nejsme zlí, že jsme solidární a že lidi, kteří si naši solidaritu zaslouží, přijmeme a zapojíme je do společnosti. Teprve když se my vzdáme našich evropských hodnot, bude Evropa ztracená.

 Nemáte sama někdy obavy, jestli to má cenu? Co Vás utvrzuje v tom, že ano?

Nemám. Moje hodnoty vycházejí zevnitř mě, nemění se podle toho, co se mi hodí. Vím, že mám štěstí, že žiju v Evropě. A vím, že je mou povinností pomoci těm, kteří jsou v nouzi a kteří se nijak nezasloužili o to, aby se v takové situaci ocitli. Jsou to lidé, jako jsme my, a já vím, že jsou různí jako my, proto mnou podobné incidenty jako v Německu nemohou otřást.

Mou motivaci posiluje hlavně to, když sama jedu do zemí, kde pracujeme, a mluvím s lidmi, kterým jsme pomohli. V tu chvíli cítím, že to má cenu. Vím, že nemůžeme pomoci všem, ale i pomoc třeba jednomu člověku má cenu a není zbytečná.

 Jaká částka má smysl? Co se za to může pořídit?

Každá částka pomůže, když se pak i malé částky sečtou, dopad je obrovský. Pro představu za 380 Kč koupíme školní brašnu a školní pomůcky pro jedno dítě v uprchlickém táboře Za´atarí. Za 750 Kč pak zase pořídíme lavici do školy v táborech v Iráku. 

  • účet veřejné sbírky signály.cz: : 2600540640/2010
  • variabilní symbol: 2015030

Více o sbírce zde.