Chiara Luce Badano byla milá a pěkná "teenagerka". Křesťanka, jejíž život je zvláště pro nás mladé velmi inspirativní. Do jejího života vstoupila rakovina, bolest, smrt. I v těchto těžkých chvílích žila s Ježíšem tak intenzivně, až z ní sálal pokoj a radost. Nyní máš jedinečnou možnost dozvědět se o jejím životě více – 15. března 2014 v Brně na Dnu s Chiarou Luce. Zde je malá ochutnávka před touto akcí. :-)

Chiara Luce se narodila 29. října 1971 v Ligurii, v půvabné vesničce Sassello, jako jediná dcera řidiče nákladního auta Ruggera Badano a dělnice Marie Teresy Cavigli. Radost rodičů z narození dítěte byla pochopitelná, protože na ně čekali jedenáct let. Ruggero je málomluvný člověk pevné víry, přísný, ale s jemným pohledem. Maria Teresa je přívětivá, sdílná, s dcerou měla otevřený a důvěryplný vztah.

Dětství plynulo bezstarostně. Maminka zanechala práce, aby se starala o malou Chiaru. Ta byla chtě nechtě vystavena nebezpečí, že bude rozmazlená. U Badanových však její vrtochy odmítali. „Uvědomovali jsme si toto riziko,“ říká matka, „proto jsme nevynechali žádnou příležitost a připomínali jí, že má v nebi jiného, většího tatínka.“

Maria Teresa vypráví: „Jednou odpoledne přišla domů s krásným červeným jablkem. Ptala jsem se jí, odkud ho má. Vzala si ho bez dovolení u sousedky Gianny. Vysvětlovala jsem jí, že se musí zeptat, než si něco vezme a že půjde hned jablko vrátit a omluvit se. Ale nechtěla, styděla se a vzpírala. Řekla jsem jí, že je mnohem důležitější říkat pravdu než sníst dobré jablko. Chiara se vrátila k sousedce a všechno jí vysvětlila. Večer ta paní přinesla Chiaře koš jablek, protože ‚se dnes naučila něco velmi důležitého.‘“

Setkání

V první třídě v rámci jedné úlohy napsala Ježíškovi: „Dej, ať se uzdraví babička Gilda a všichni nemocní lidé.“ Uměla ustoupit, i když dobře věděla, co chce. Sem tam se nepohodla s rodiči. Ale to trvalo jen chvilku. Maminka jí řekla, aby sklidila ze stolu. „Nechce se mi,“ odpověděla Chiara a šla do pokojíku. Pak se vrátila a řekla: „Jak je ten příběh z evangelia o dvou dělnících, kteří mají jít na vinici, a jeden řekne ano a nejde a druhý řekne ne... Maminko, prosím tě, uvaž mi zástěru.“ A uklidila.

Tyto příběhy potvrzují, že se jí dostalo pevné křesťanské výchovy. Také díky farnímu společenství a panu faráři, který nádherně učil katechismus.

V září 1980 se seznámila s ideálem jednoty na setkání gen 3,  dětí z Hnutí fokoláre. Tehdy jí bylo devět let. Její rodiče se na Familyfestu 1981, velkém kongresu rodin, připojili ke stejnému duchovnímu proudu. Maminka vzpomíná: „Když jsme se vrátili domů, říkali jsme, že kdyby se nás někdo zeptal, kdy jsme se vzali, odpověděli bychom: ‚Když jsme poznali tento ideál.‘“

Jedna z poznámek, které si v tomto období zapsala Chiara večer před spaním: „Jedna kamarádka má spálu a všichni mají strach ji navštívit. Domluvila jsem se s rodiči a chci jí přinést úkoly, aby se necítila sama.“

Chiara Luce Badano (wikimedia commons)

Sport, city a evangelium

Dospívání prožívala normálně. V roce 1985 se přestěhovala kvůli studiu na klasickém gymnáziu do Savony. Přes veškeré úsilí měla problémy a v kvartě propadla. To jí způsobilo nemalou bolest.

Někdy docházelo k nedorozumění s rodiči, ale láska k nim byla silnější. Často zvolili kompromis přijatelný pro obě strany jako v případě večerních návratů. Zvlášť o víkendech chodila Chiara ráda večer s přáteli do kavárny v Sassellu.

Byla oblíbená, stále obklopená přáteli. Hodně sportovala. Hrála tenis, plavala, chodila do hor. Chtěla být letuškou. Velmi ráda tancovala a zpívala. Její nejlepší kamarádka Chicca Coriasco vzpomíná: „Ráda se pěkně oblékala, upravovala si vlasy a někdy se trochu nalíčila.“

K Lucovi ji poutalo velké přátelství. Nešlo-li přímo o lásku, pak jistě o silnou sympatii. „Ale bez kompromisů,“ upřesňuje Chicca. Krátce nato se s ním rozešla, ačkoliv ho měla ráda. Zdálo se jí, že je jejich vztah neúplný. Luca jí napsal, aby se k sobě opět vrátili, protože si uvědomil, že ji má rád. Chiara však byla neoblomná.

Co dodat? Úplně normální dívka. Něčím se však lišila - uměla hovořit s Pánem.

Léto 1988. Právě když měla doprovázet holčičky gen 4 na setkání do Říma, dověděla se, že propadla z matematiky. Trápilo ji to, ale nepoddávala se tomu. Napsala rodičům: „Nadešel velice důležitý okamžik - setkání s Ježíšem opuštěným. Nebylo jednoduché ho obejmout, ale Chiara dnes ráno gen 4 vysvětlila, že on má být jejich ženichem.“

Často píše Chiaře Lubichové a má s ní velice živý vztah až do konce, kdy řekla: „Za vše vděčím Bohu a Chiaře.“ Jednou ji poprosila o nové jméno. „Chiara Luce,“ zněla odpověď.

„Mám všechno“

Při tenisu pocítila silnou bolest v rameni. Zpočátku si toho nevšímala. Ale opakované bolesti vedly lékaře k důkladnějším vyšetřením. Nález: zhoubný kostní nádor s metastázemi, jedno z nejvážnějších a nejbolestivějších nádorových onemocnění. Chiara Luce po dlouhém tichu, bez pláče a námitek s odvahou přijala zprávu: „Zvládnu to, jsem mladá.“

Od té doby byla často v nemocnici. Vynikala láskou k bližním. Starala se o dívku závislou na drogách, která prožívala těžkou depresi. Nemyslela na svůj odpočinek a všude ji doprovázela. I přes silnou bolest v zádech vstávala z postele a říkala: „Na spaní budu mít čas potom.“

Průběh nemoci byl těžký. Chiara Luce se ale snažila vést normální život. Ježíš se stával stále více jejím „ženichem“. Napsala: „Tuto nemoc mi Ježíš poslal ve správnou chvíli“.

Byla v nemocnici v Turíně. Jeden z lékařů, Antonio Delogu, řekl: „Svým úsměvem, svýma velkýma zářícíma očima ukazuje, že smrt neexistuje, existuje jen život.“

Podstoupila dvě velice bolestné operace. Po chemoterapii jí vypadávaly vlasy, na kterých si velice zakládala. S každým chomáčkem vlasů, který ztrácela, opakovala: „Pro tebe, Ježíši.“ Rodiče, kteří byli stále u ní, jí připomínali, že za utrpením se skrývá tajemný záměr Boží.

Jednomu příteli, který odjížděl na humanitární misii do Afriky, dala své úspory: „Já je nepotřebuji, mám všechno“.

Žádné morfium

Na nahrávce z té doby Chiara Luce vypráví o jednom bolestivém lékařském vyšetření: „Když začali dělat malý, ale nepříjemný zákrok, přišla jedna paní v bílém s velice zářivým úsměvem, nádherná. Přistoupila ke mně, vzala mě za ruku a dodala mi odvahu. Jak přišla, tak odešla. Už jsem ji neviděla. Měla jsem obrovskou radost a strach zmizel. Pochopila jsem, kolik znamení by nám Bůh poslal, kdybychom byli vždy připraveni na všechno.“

Přestaly jí sloužit nohy. „Kdybych si měla vybrat mezi možností chodit nebo jít do ráje, vybrala bych si tu druhou,“ dodala. Už nebyla naděje. Nastala chvíle velké zkoušky, ale Chiara Luce se nevzdala. Chiara Lubichová jí napsala: „Bůh tě nesmírně miluje a chce proniknout do nitra tvé duše a dát ti zakusit předchuť nebe.“ Odmítla morfium: „Snižuje vnímání a já mohu Ježíši nabídnout jen bolest. Chci s ním ještě trochu nést kříž.“

Jiná dimenze

19. července 1989. Silné krvácení. Ještě ji zachránili. Řekla: „Neplačte kvůli mně. Já jdu k Ježíši. Nechci, aby na mém pohřbu lidé plakali, ale aby hlasitě zpívali.“

Další léčení, infuze: „Co je tato padající kapka ve srovnání s hřebíky v Ježíšových rukou?“ Navštívil ji kardinál Saldarini a ptal se jí: „Máš nádherné oči plné světla. Odkud pochází?“ A Chiara Luce: „Snažím se hodně milovat Ježíše“.

Někdy poprosila rodiče, aby do jejího pokojíku nepouštěli přátele, a vysvětlila: „To nebylo kvůli menší lásce nebo smutku. Ale bylo pro mne namáhavé sestoupit z místa, kde jsem se nacházela, a pak do něj opět vystoupit.“ Přátelům napsala: „Čekal na mne jiný svět a nezbývalo mi, než se mu oddat. Nyní mě uchvátil nádherný plán, který se mi postupně odhaluje.“

Svatební slavnost

V jednom z posledních dní řekla: „Již neprosím Ježíše, aby si pro mě přišel a odvedl mě do ráje; nechci, aby si myslel, že již nechci trpět.“ Nepřeje si modlitby za své uzdravení, ale za to, aby dokázala plnit Boží vůli. Připravuje se s maminkou na „svatbu“. Vysvětlila, jaké by chtěla šaty, vybrala písně, květiny a čtení: „Až mě budeš, maminko, připravovat, musíš si opakovat: ‚Teď Chiara Luce vidí Ježíše.‘“

Nastal okamžik setkání s „ženichem“. Tatínek a maminka byli vedle ní. Za dveřmi přátelé. Panoval zde pokoj. Její poslední slova patřila mamince: „Ahoj. Buď šťastná, protože já jsem šťastná.“ Byla neděle 7. října 1990, čtyři hodiny ráno.

Pohřbu se zúčastnilo dva tisíce lidí. Mluví se o radosti, o volbě Boha, kterou vyvolala svou volbou Boha Chiara Luce. Biskup Maritano ve své promluvě říká: „To je plod křesťanské rodiny, společenství křesťanů, výsledek života hnutí, které se snaží o vzájemnou lásku a má Ježíše ve svém středu.“

Její zkušenosti působí i po smrti. Kdo se dovídá, jak žila, chce radikálněji žít evangelium a zvolit si Boha jako své všechno. Je to nakažlivá „svatost“.

Pověst o Chiaře Luce se šíří pomalu, ale jistě. Z iniciativy biskupa z Acqui Terme je prohlášena za „služebnici Boží“. V roce 2010 byla blahořečena a připomínáme si ji 29. října.

Michele Zanzucchi

Nezapomeň se přihlásit na akci Den s Chiarou Luce! https://www.signaly.cz/den-s-chiarou-luce

Další zajímavé články o Chiaře: https://tob.signaly.cz/1010/krasna-svata-normalni-chiara-luce
http://catholica.cz/?id=5369