Asi jen málokomu něco říká jméno Dominik Pecka. Tento kněz ale rozhodně nebyl někým bezvýznamných. A právě o jeho životě pojednává kniha, která se v nedávné době objevila na českém knižním trhu.

Tato kniha je prací mladého badatele Petra Husáka. Publikace pojednává o mnohostranné osobnosti kněze, spisovatele a pedagoga Dominika Pecky a také o chápání kněžského poslání v éře první republiky, v době protektorátu a především v epoše komunismu. Autorovým cílem bylo ukázat, s jakými problémy se český kněz ve 20. století musel vyrovnávat, co se od kněze očekávalo, jak se vyvíjely představy o kněžství, formách pastorace, pastoračních metodách. 

Pro přiblížení jak knihy, tak osobnosti P. Pecky, jsme položili Petrovi Husákovi několik otázek.

 

Kdo to vlastně byl Dominik Pecka? Mohl byste nám ho stručně představit?

Dominik Pecka (1895-1981) byl katolický kněz, pedagog, spisovatel, filozof, teolog a také politický vězeň 50. let 20. století. Pocházel z Čejkovic na jižní Moravě. Jako nadaný žák studoval gymnázium v Brně a poté se přihlásil do brněnského kněžského semináře. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1918. Své působení započal v Tuřanech a posléze působil ještě v několika farnostech na jižní Moravě.

Důležitá etapa Peckova života začíná na jihlavském gymnáziu, kde působil od roku 1926 jako profesor náboženství. Právě s dobou 20. a zejména 30. let se pojí jeho nejplodnější období. Vedle vyučování ve škole mimo jiné redigoval časopis pro studenty Jitro, podílel se na organizaci studentských exercicií a táborů a také psal knihy, studie a články. Tato jeho činnost byla přerušena nejprve za druhé světové války a pak po roce 1948.

Na počátku 50. let, kdy ještě učil náboženství, působil na své studenty jako „zjevení“. Dokázal totiž zasvěceně hovořit o vztahu víry a přírodních věd nebo o svobodném rozhodnutí člověka pro vztah s Bohem a vše prokládal svým osobitým humorem, čímž dokázal oslovit i nevěřící studenty a ateisty, kteří se i v dusném ovzduší 50. let nebáli na jeho hodiny zavítat. To vše ale skončilo v roce 1954, kdy byl Pecka zatčen a vězněn ve Valdicích. Propuštěn byl v roce 1955. Podruhé byl zatčen v roce 1958. Na svobodu se pak dostal až v roce 1960.

Během uvolnění politických poměrů v roce 1968 opět přednášel a mohl sloužit i mše svaté, což mu bylo do té doby komunistickým režimem zakázáno. Po srpnové invazi však znovu přišly zákazy, které trvaly do Peckovy smrti v roce 1981.

 

Kniha o jeho životě, která nedávno vyšla, je první knihou o této osobnosti. Proč jste se rozhodl napsat knihu právě o něm?

Ano, to máte pravdu. Jedná se o první publikaci, která se snaží vyprávět celý Peckův životní příběh. Text knihy, jež vyšla v brněnském Centru pro studium demokracie a kultury, původně vznikl pro účely diplomové práce na oboru historie na půdě Filozofické fakulty MU v Brně. Byl však doplněn o některé informace, které se mi podařilo získat později. Jedná se například o některé informace z Archivu bezpečnostních složek, kde bylo možné prostudovat materiály, které si k Dominiku Peckovi vedla Státní bezpečnost.

A proč právě Dominik Pecka? Prvotním impulsem mi byla pobídka pana profesora Jiřího Hanuše, který působí na historii v Brně a který mě na Pecku upozornil. Dalším důvodem byla také již zmíněná skutečnost, že o této významné osobnosti katolické církve u nás nebyla žádná publikace dosud zpracována.

 

Knížka pojednává o vývoji pojetí kněžství v prostředí českého katolicismu ve 20. století. Co si pod tím můžeme představit? Mohl byste nám stručně nastínit, jak k tomuto vývoji přispěl právě P. Pecka?

Zde právě narážíte na další důvod, proč se Peckou zabývat. Otázka proměn pojetí kněžství je tématem, které musí zůstat aktuální stále. Stále je nutné přemýšlet nad tím, co by měl kněz v pastoraci preferovat, jak chápat kněžskou službu v nových společenských podmínkách atd. Není proto ke škodě věci podívat se, jak o tomto tématu přemýšleli naši předchůdci. Jistě, svátostná podstata kněžství se vlastně nemění, kněz vždy zůstává především „alter Christus“ a jedná „in persona Christi“ jako prostředník mezi člověkem a Bohem, ale konkrétní projevy kněžství se proměňují stále. Jiným knězem byl například národní buditel František Sušil, jiným kněz politik Jan Šrámek a jiným zase kněz „pedagog, rádce a popularizátor“ Dominik Pecka. Tyto odlišnosti nelze vysvětlit pouze jejich individualitami, na příkladech těchto osobností je totiž možné pozorovat i některé obecnější jevy a tendence, např. je možné si klást otázku, s jakými problémy se kněz v konkrétním historickém období musel vyrovnávat, co bylo od kněze očekáváno, jak se vyvíjely představy o kněžství, formy pastorace, pastorační metody a potažmo kněžská mentalita. To vše lze u Dominika Pecky pozorovat nejen díky širokému rozsahu činností, kterým se věnoval, ale zejména pro jeho odvahu o svých aktivitách a svém povolání přemýšlet a psát.

Abych to vysvětlit ještě jinak: na počátku 20. století bylo celkem obvyklé, že kněz byl chápán spíše jako „úředník“ nebo (v katolickém prostředí) nedotknutelný vůdce katolických spolků, zakladatel katolických politických stran, odborů a podobných organizací. Podle toho se i choval, vystupoval, hovořil. Nová generace kněží (nastupující do pastorace ve 20. letech 20. století) si začala uvědomovat, že postupující sekularizaci české společnosti, zejména mládeže a inteligence, nelze čelit jinak než duchovní obnovou, která mimo jiné obsahovala i nový vztah kněze k mládeži, kdy se kněz stal spíše naslouchajícím přítelem, rádcem, který s mládeží tráví co možná nejvíce času na různých táborech, výletech či exerciciích. Tyto akce byly často charakteristické i svým intelektuálním ražením, což tehdy mládež přitahovalo. Vedle toho zde byly využívány myšlenky tzv. liturgického hnutí, které nabízelo nové možnosti, jak mládeži více přiblížit hloubku liturgie. Mše svatá se stala podstatnou součástí táborů pro mládež, což v důsledku znamenalo možnost zažít církev jako živé společenství a ne jen jako instituci. Peckův přínos spočívá právě v uskutečňování a propagování těchto tehdy nových přístupů a modelů pastorace.

 

Samotná bibliografie Dominika Pecky je opravdu široká… P. Pecka byl i pedagog. Najdou se v jeho tvorbě knihy, které jsou určeny speciálně mládeži? A myslíte, že jsou tyto knihy vhodné pro mladé i v této době?

Mládeži byla určena většina Peckou napsaných publikací. Za jeho vrcholné dílo je považována filozofická antropologie s názvem „Člověk“. Já bych ale mládeži doporučil například Peckovy anekdoty a aforismy „Ze zápisníku starého profesora“, eseje „Moderní člověk a křesťanství“, práci „Cesta k pravdě“, v níž se mimo jiné zabývá i vztahem víry a vědy, a především Peckův vězeňský román „Z deníku marnosti“. Zde najdeme Peckův osobitý humor, nadhled, hluboké teologické i filozofické myšlenky, ale také zajímavé (občas i velice smutné) zážitky z vězení. Do vězení se Pecka dostal zejména pro svoji činnost pro mládež. Jako osobnost, která dokázala přístupnou formou hovořit o víře, vědě, podstatě lidství, o církvi či o mnoha problémech, jež mladí prožívali, patřil po roce 1948 k nežádoucím postavám, kterých se chtěl režim zbavit. Jeho uvěznění se tak stalo jen otázkou času. Důležité ale je, že Pecka své kněžství dovedl žít i v obtížných podmínkách žaláře, kde se snažil zůstávat nablízku svým spoluvězňům. Celý život se zabýval otázkou „co je člověk“. Důkladné studium této otázky z pohledu mnoha vědních oborů a rovněž i z pohledu filozofie a teologie chápal jako nezbytný předpoklad úspěšné pastorace, již bychom mohli označit jako poctivé úsilí o provázení člověka v jeho životních zápasech a naslouchání bližnímu vždy, když to potřebuje. Jakkoli se může zdát, že to je úkol, který by měl být pro kněze jaksi „povinný“, není zcela samozřejmé, že to každý kněz dovede. A Pecka v tom byl opravdovým mistrem. I proto mě jeho životní příběh tolik zaujal.

Děkujeme za rozhovor!